"Vemte své děti na festival!" hlásají oficiální internetové stránky hudebního festivalu Colours of Ostrava. Vydali jsme se tedy v pátek do areálu Černé louky a Slezskoostravského hradu společně s naší roční dcerou a v sobotu s tříapůlletým synem, abychom otestovali, zda je přehlídka skutečně přátelská dětem.

"Vemte své děti na festival!" hlásají oficiální internetové stránky hudebního festivalu Colours of Ostrava. Vydali jsme se tedy v pátek do areálu Černé louky a Slezskoostravského hradu společně s naší roční dcerou a v sobotu s tříapůlletým synem, abychom otestovali, zda je přehlídka skutečně přátelská dětem.

Den první

První porci kvalitní hudby jsme ukousli v pátek odpoledne v evangelickém kostele vedle Husova sadu. Na takzvané Kostelní scéně vystoupila čtyřiadvacetiletá izraelská kráska Mor Karbasi. Starobylých sefardských baladických příběhů z 15. století jsme si vychutnali asi jen polovinu, poté nás bohužel vyhnalo horko, vydýchaný vzduch a potřeba našeho dvanáctiměsíčního batolete spát. I my jsme se okatou dlouhovlasou pěvkyní, která nás i přes svůj plný hlas do svých osidel zcela nepolapila, vypotáceli lehce uspaní.

Další fotografie s popisky najdete ZDE

Volným krokem jsme se přesunuli do areálu Černé louky přímo na začátek vystoupení dalších Izraelců, tentokrát však zcela jiného kalibru. Oy Division, "klezmer s punkovým nápřahem", tady hodinu servíroval v doprovodu klarinetu, kontrabasu, houslí, akordeonu a bubnů staré svatební, divadelní a pijácké písně z Východní Evropy. Část koncertu jsme strávili na louce před pódiem a po probuzení dcerky zbytek na nedalekém dětském hřišti, kde je vše ze stage Barvy výborně slyšet.

S poslední písní vydatně sprchlo, ale naštěstí to netrvalo dlouho, a tak jsme ještě dali u vedlejší OKD stage pár písniček od pražských Duende a pozvolna se mohli vydat směrem k hradu. Za zvuků posledních tří songů Wohnoutů bratrů Homolových, kteří rozehřívali už tak sluncem rozpálený dav před hlavní stagí České spořitelny, jsme se podél stánků s občerstvením a cetkami přesunuli k vedlejší Park stage a těšili se na britskou partičku Acoustic Ladyland. Jazz punková úderka z Londýna, jež se v roce 2005 stala vítězem BBC Jazz Award, nás však příliš nenadchla, a tak jsme se šli raději zchladit pivem.

Naopak australští Dubmarine, kteří to po skončení "akustického rachotu" rozbalili na vedlejší hlavní scéně, nás dostali do varu. Reggae mixnuté s dubem a dalšími hudebními styly roztančilo a rozvlnilo s přicházejícím soumrakem početný dav na betonovém placu i vedle na trávě. Nebýt toho, že naše holčička se právě uprostřed rytmické show v podání devítičlenné party z Brisbane rozhodla, že by už ráda do postele, hopsáme tam před pomalovaným aboridžinským raggamuffinem D-Kaz Manem ještě dnes. Bohužel však naše hodinka se naplnila a nezbylo nám, než křičící uzlík odvézt v kočárku rovnou do postele.

Před jedenáctou jsem se už bez dítěte vrátila sama na místo činu. Předtím jsem ještě chvíli v bytě, kde jsme malou uložili, bojovala s únavou, ale třinecká kapela Charlie Straight, která byla výborně slyšet otevřenými balkónovými dveřmi až na sídlišti Kamenec, mě vyburcovala vydat se zpět do tmavé horké noci. Ještě jsem si stihla vychutnat poslední dva songy objevu loňského roku, jejíž frontman během pecky Shall We Have a Baby skočil do davu a nechal se jím unášet. Vedle na Barvách pak hned spustili skotští The Proclaimers. Rock, který nenadchne ani neurazí, jsem po chvilce opustila, neboť se ozval prázdný žaludek. Po vynikajícím burritu na baru v New York Stage jsem ještě zavítala za kamarády do improvizované čajovny v suterénu Pavilonu A a pak už jsme se společně vydali před hlavní hradní pódium. "Snad všechno, co angličtí Porcupine Tree hrají, jste už pravděpodobně slyšeli, ale snad nikdy v tak přemýšlivě sofistikované podobě," hlásala upoutávka v katalogu. Jestli mi Porcupine Tree přišli nějací, tak rozhodně ne sofistikovaní. Progresivní rock byl místy až tak progresivní, že jsem musela s kamarádkou po několika písních utéct. Naopak kamarádi mužského pohlaví si to hodně užívali - možná tenhle typ rocku ze sedmdesátek akorát není pro holky.

V mezičase jsme zvážily, že přesun zpět do centra na černošského klavíristu Dona Blackmana ve prostoru NYC scény už nemá smysl, a vydaly se čekat na elektronickou legendu Zion Train. Poprvé jsem využila tribunu, nohy po celodenním pobíhání už pěkně ztěžkly. Posadily jsme se a téměř usnuly. Ostatně byla už jedna hodina ráno. Jenže kdo by si nepočkal na držitele Grammy? Únava a pokročilá hodina už byly znát, a tak ačkoliv průkopníci dubu a tanečního reggae to na pódiu pěkně rozjížděli a hecovali publikum, v polovině jsme to vzdaly a vyrazily teplou nocí vstříc domovům.

Den druhý

Další den jsme nechali dceru doma babičce a vyrazili do víru festivalového dění s naším tříapůlletým chlapečkem. Začali jsme v New York stagi v Pavilonu A, kde strhující vystoupení odehrál vyhlášený trumpetista Laco Déczi. "Žlutý pán s trumpetou a černý pán s foukací harmonikou" se staly jedním z největších zážitků našeho malého hudebního fajnšmekra. Po tomhle vystoupení jsme se přesunuli otestovat dětskou scénu.

Úspěch sklidila jak obrovská trampolína, tak i tabule na malování a bazének se stříkacími pistolkami. Ve velkém stanu si pak chlapeček nechal na obličej jedním z milých a vstřícných instruktorů namalovat delfína a spokojeně se odebral na sousední hřiště. Děti, jejichž rodiče využili hlídací službu za sympatických 40 Kč za hodinu, se v hlavním stanu dětské scény mohly výtvarně vyřádit nebo jezdit auty na koberci se silnicemi. Pro hlídané i nehlídané děti se každý den navíc konalo divadelní představení či workshop.

O tom, že pořadatelé na nejmenší účastníky, kteří do 140 centimetrů výšky měli vstup zdarma, skutečně myslí, svědčí i zřízení kojícího stanu s perfektním zázemím pro novorozence a batolata. I těch bylo v areálu požehnaně.

Poté, co dohrál a dozpíval Marek Ztracený své největší hity Ztrácíš a Ať sny se zdají, na scéně Barvy spustili svou téměř tříhodinovou smršť těch "nejlepších z nejhorších fláků za posledních 40 let" MTO Universal. Malý taneční orchestr pražských Sklepáků v dobových převlecích v čele s Tomášem Hanákem a Františkem Skálou přilákal už na úvodní song Mrholí plnou louku příznivců. Pobyli jsme zhruba 40 minut, zatancovali se synem, snědli společně vynikající palačinky z nedalekého stánku a vydali se směrem na hrad na zimbabwskou šestičlennou partu Mokoomba, která nedávno vyhrála prestižní soutěž Music Crossroad vyhledávající hudební talenty ze Zimbabwe, Mosambiku, Malawi, Tanzanie a Zambie. Jejich vystoupení bych shrnula asi tak, že mladí muzikanti národa Tongo přinesli na Colours směsici poevropštěného afrobeatu.

Jakmile dobubnovaly africké bubny, zamířili jsme na vedlejší Park stage vyslechnout trochu indie rocku z Nového Mexika uprostřed Balkánu. Jenže ouha. Dosud modrá obloha se zatáhla, palčivě pálící slunce zmizelo a začala bouřka, která bičovala areál téměř hodinu. Schovali jsme se do zastřešeného prostoru na hradě a nečas přečkali tam. O vystoupení největších sobotních hvězd, irských The Cranberries, jsem mezitím nepřišli, neboť bylo naštěstí kvůli dešti o pár desítek minut posunuto. S pláštěnkami pohotovostně přehozenými přes rameno jsme se vklínili do davu před pódiem České spořitelny. Kapela z irského Limericku, která je právě na svém reunion turné, odehrála největší pecky své nejslavnější éry. Zombie, Dreams, No Need To Argue, Linger, Ode To My Family... Všechny hity v podání charismatické zpěvačky Dolores O´Riordan, dnes načerno obarvené matky tří dětí, zazněly znovu po letech. A nutno podotknout, že comeback se vydařil. Ačkoliv syn už manželovi usínal na ramenou, vydrželi jsme až do konce a domů jsme se vydali až před přídavky, abychom se vyhnuli proudícím davům - holt s dětmi musí člověk slevit ze svých přání a potřeb, stejně jako jsme oželeli tři hodiny předtím La Putyku na Divadelní scéně z důvodu předpokládaného návalu.

Za zvuků Jaga Jazzist na dolní "barevné" stage jsme areál "ostravskych Kolorsu" po desáté večer opustili. Očekávané Afro Celt Sound System i Midi Lidi bychom si bývali byli s chutí dali, nebýt unaveného metr vysokého blonďáčka, kterého bylo potřeba nutně dopravit do postýlky. Čtyři koncerty byly pro něj tak akorát dost. Ale už teď se těší na příště. Stejně jako my.

VOLNÝ, Eva Vychodilová, 20.7.2010 17:10

Tweet