Politická kreativita při vymýšlení daní nezná mezí. Hrozí kvůli recesi zdražení národní pochoutky - vepřové s knedlíkem a se zelím?

Uhlí bude už za dva roky o polovinu dražší. Důvod? Vláda premiéra Petra Nečase potřebuje zalátat díry ve státním rozpočtu a chystá kvůli tomu novou daň s přívlastkem uhlíková (více viz Ekonom č. 5/2012). Snaha českých politiků najít nové příjmy není nijak ojedinělá. Odvody do eráru se zvyšují po celé Evropě a kvůli hrozící recesi může být ještě hůře. Ostatně i ministr financí Miroslav Kalousek už dnes přiznává, že v letech 2013 a 2014 se státní rozpočet neobejde bez nových zdrojů.

Kde tedy může stát dále brát? Týdeník Ekonom se porozhlédl v zahraničí i v nedávné minulosti, a našel mnoho absurdních způsobů, jimiž politici léčí či léčili nemocné veřejné finance (viz též Hitparáda nejblbějších daní). Pokud by se jimi řídila česká vláda, mohlo by se snadno stát, že budeme po vzoru Dánska či Maďarska platit více za národní pochoutku vepřoknedlozelo a další tučná či sladká jídla.

Kdyby pak ministerstvo financí chtělo zajít ještě hlouběji do minulosti, nalezlo by spoustu dalších možností, jak vysát z lidí pomocí daní více peněz - třeba platbami za okna v bytě, za krby nebo prostě za to, že máme hlavu na krku.

Borůvková daň? Není problém

Přestože je český daňový systém komplikovaný a nepřehledný, má jednu výhodu: nenajdeme v něm v podstatě žádné vyloženě bizarní daně. Zatím. Při pohledu do zahraničí se totiž nabízí široká škála neotřelých odvodů, kterými by se vláda mohla inspirovat. Jednou z nejžhavějších novinek jsou daně z tučných jídel a sladkostí (viz též komentář). Ty se v různých formách platí prozatím v Maďarsku, Dánsku, Rumunsku nebo Francii. O jejich zavedení ale uvažují už i Británie či Finsko. Jde přitom o typický příklad politického pokrytectví: vlády se zaštiťují bojem za zdravější populaci, ve skutečnosti ale žádná studie reálné dopady daně na zdraví lidí nepotvrdila. Naopak se ale potvrdil její stabilní a spolehlivý výnos. Labužníci se totiž svých oblíbených pochoutek vzdávají jen neradi.

Daň spočívá v tom, že nápoje a pokrmy s vyšším než stanoveným obsahem tuku nebo cukru jsou zdaněny dodatečnou sazbou. Například v Dánsku se u tučných jídel platí daň v přepočtu více než 50 českých korun na kilo tuku obsaženého v jídle. V Česku zatím vyšší zdanění tučných jídel není v plánu, odmítá ho ministr financí Miroslav Kalousek. "Prosazuji konzervativní koncept daňové politiky a v něm podobné nápady sociálního inženýrství nemají místo. Neumím si představit, že bych něco takového navrhl," tvrdí Kalousek. Nicméně jako jednu z možností, jak pomoci státnímu rozpočtu v případě horší recese, tento odvod navrhovala loni na podzim i Národní ekonomická rada vlády (NERV). Za rok či dva, obzvláště při horším stavu ekonomiky, se politici mohou k tomuto nápadu vrátit.

Zatímco "daň z obžerství" bude brzy součástí mnoha daňových systémů v Evropě, další zahraniční odvody z hitparády nejhloupějších nápadů jsou spíše ukázkou, kam až mohou berní úředníci zajít. Jeden z opravdu bizarních návrhů prosadil v minulých letech také Nový Zéland. Ten totiž v roce 2003 na krátkou dobu zavedl poplatek za metan vylučovaný trávicím traktem domácích zvířat - především krav a ovcí - kvůli obavám z globálního oteplování. O rok později však byl po protestech farmářů zrušen. Tento odvod se ale naštěstí už kvůli žalostnému stavu české živočišné výroby nejeví pro české úřady jako dostatečně finančně atraktivní.

Vůbec nejproslulejší jsou ale absurdními daněmi některé ze států v USA. Jedním z mnoha příkladů takových poplatků v americké daňové soustavě může být daň z drog, která se platila v letech 2005 až 2009 ve státě Tennessee. Drogovým dealerům bylo nařízeno, aby anonymně v úřední pokladně odváděli poplatky za pochoutky nabízené na černém trhu. Měli tak platit například 3,5 dolaru za gram marihuany nebo 50 dolarů za gram kokainu. Pro "nepochopitelně" nízké výběry ale byla daň nakonec zrušena. I v dalších státech USA existují mimořádně absurdní daně. Například v Arkansasu si milovníci zdobení těla připlatí šest procent k ceně každého tetování a piercingu. Ve státě Maine zase úředníci zavedli dodatečnou daň pro pěstitele a sběrače borůvek. Není to samozřejmě náhodou - stát totiž produkuje přes čtvrtinu tohoto ovoce v rámci celé severní Ameriky.

Nekonečná kreativita berních úřadů

Při pohledu do minulosti lze ale najít ještě mnohem podivnější daně. Jelikož tehdejší vládci neměli k dispozici vymoženosti, jako je daň z přidané hodnoty, často improvizovali. Poměrně neobvyklou podobu měly v minulosti majetkové daně, které byly zároveň panovníky velmi oblíbené. "V nerozvinutém peněžním hospodářství bylo obtížné měřit příjem, ale určit rozlohu pozemku a velikost budov bylo relativně snadné," vysvětluje řídící partner poradenské společnosti KPMG Jan Žůrek. Typickým příkladem byla daň z ohnišť a krbů. Ta se poprvé objevila už v sedmém století v Byzantské říši, kde platilo - co příbytek, to ohniště. S oblibou ji od 14. století využívali také rozhazovační francouzští panovníci. K dokonalosti pak byla dovedena v 17. století v Anglii a Skotsku.

Stejně jako dnes měli berní úředníci více spadeno na bohaté občany. Příkladem daně z luxusu či módních výstřelků, uvalené právě na boháče, byly daně z paruk a klobouků, které vznikly na konci 18. století v Anglii. Móda nošení těchto ozdob totiž dosáhla úrovně, kdy si přímo říkala o zdanění. Množství klobouků a paruk ve skříni navíc svědčilo o zámožnosti a schopnosti výrazně přispět do eráru.

Nejdůmyslnějším výmyslem berních úředníků či panovníků byla takzvaná daň z hlavy. Tedy poplatek uvalený na každého člověka, jemuž nebylo možné nijak uniknout. Poprvé se objevila ve 14. století v Anglii za vlády Richarda II. Nepatří však pouze do dávné minulosti; ve stejné zemi se vyskytla ještě jednou: v 80. letech minulého století se ji pokusila zavést Margaret Thatcherová, ovšem se stejným efektem - bouřlivými demonstracemi, které byly jednou z příčin jejího neslavného konce.

Cenu za zřejmě nejabsurdnější odvod do státní kasy by si však zasloužila daň z moči z dob starověkého Říma. Jejím vybíráním se proslavil císař Vespasianus. Moč se tehdy používala pro "průmyslové" využití, například při vydělávání kůží. Zdanění se tak nejčastěji dotklo koželuhů, kteří si před své dílny umístili záchodky pro kolemjdoucí, aby moč nemuseli sbírat z veřejných toalet. Císař se díky dani zapsal do historie i způsobem, o který by zřejmě nestál. Dodnes se ve Francii veřejným mužským záchodkům říká les vespasiennes, tedy vespasiánky.

Když se zdanění přepískne

Daně nebyly a nikdy nebudou oblíbené. Většina lidí se s nimi však nakonec smíří. Pokud to ale vládnoucí "elita" se zdaňováním přežene, výsledkem je nakonec nižší vybraná celková suma. Teoreticky tento fakt popisuje takzvaná Lafferova křivka: pokud sazba daně překročí určitou rozumnou mez, stát na tom prodělá a celkový výběr se sníží. Lidé totiž buď raději část výdělku nepřiznají a nezdaní, anebo jednoduše utečou za nižšími daněmi jinam. Háček spočívá v tom, že nikdo neví, kde onen "magický" bod zaručující nejvyšší daňové příjmy leží. Kdyby existovala Nobelova cena pro berní úředníky, jistě by ji získal ten, kdo by zlomovou daňovou sazbu dokázal přesně určit.

V praxi ale politici poznají, že to s daněním "přepískli", až když už je pozdě. Nejkřiklavějším případem je v tomto ohledu Švédsko. Země proslulá vysokou mírou přerozdělování v 70. a 80. letech 20. století dospěla do bodu, kdy se staly daně z příjmů pro hodně vydělávající lidi naprosto neúnosnými. Například populární kapela ABBA před obrovskými odvody do státní kasy utekla do Británie. Bývalá světová tenisová jednička Björn Borg zase prchl do Monaka. A v roce 1981 opustil na protest proti vysokým daním zemi i slavný režisér Ingmar Bergman, který se přestěhoval do Německa.

Pověstný je i příběh spisovatelky Astrid Lindgrenové. Ta jednoho dne údajně zjistila, že má na daních za uplynulý rok zaplatit 102 procent svých příjmů. Inspirovalo ji to k napsání povídky "Pomperipossa ve světě peněz", jejíž hlavní postavu vysoké daně přivedou k žebrotě. Povídka vzbudila velký ohlas a přisuzuje se jí dokonce podíl na politické změně v zemi.

Ještě zřetelnější je závislost sazby na celkovém výběru u firemních daní. Pro podniky je totiž daleko jednodušší jak takzvaná "daňová optimalizace" čili umělé snižování daňového základu, tak stěhování do zemí s nižším zdaněním. "Zvýšení zdanění firem v podmínkách současné velké mobility kapitálu paradoxně v důsledku přesunu poplatníků do jiných zemí vede ke snížení daňového inkasa," potvrzuje Jan Žůrek z KPMG.

Klobouky ne, DPH ano

S děravými státními kasami se v současnosti potýká většina vyspělých zemí. Jak hladové jsou v posledních desetiletích jejich rozpočty, ukazují například statistiky OECD. Podle nich ještě v roce 1965 tvořila v členských zemích daňová kvóta, tedy součet všech daní a sociálních odvodů státu, zhruba čtvrtinu hrubého domácího produktu. V roce 2010 to bylo už téměř o 10 procentních bodů více. V některých zemích byl přitom růst ještě daleko vyšší: například v Itálii nebo Španělsku daně za stejnou dobu vzrostly dvojnásobně.

Kvůli neochotě lidí i vlád uskromnit se budou daně růst dále, a to i v Česku. Vláda by ale měla postupovat obezřetně. "Je potřeba položit otázku, jak daně ovlivní celkové fungování ekonomiky, jestli nepodvážou motivaci lidí pracovat a vydělávat peníze, zda v rámci konkurence s ostatními státy neodradí firmy od investic nebo zda trh může absorbovat v cenách vyšší zdanění spotřeby," vypočítává úskalí vyšších daní Miroslav Svoboda z oddělení daní společnosti Deloitte.

Jakým směrem se tedy bude ubírat zvyšování daní v Česku? Alespoň prozatím se zdá, že vyjma zdanění uhlí se vyloženě bizarních nápadů ze strany ministerstva financí nemusíme obávat. "Nic převratného vymyslet nepůjde. Pokud bude třeba daňové inkaso zvýšit, pak to bude zejména u DPH z hlediska politicko-psychologického asi doprovázené obnovením progrese daní pro fyzické osoby," odhaduje Miroslav Svoboda. Vláda proto už nyní zvažuje, že sjednocená sazba DPH nemusí být od příštího roku na původně plánovaných 17,5, ale rovnou na 19 procentech.

Prakticky jisté je také zvyšování majetkových daní. "Ty jsou v Česku relativně nízké," potvrzuje "rezervy" v jejich výši Jan Žůrek. V případě změny vládní garnitury se pak zřejmě dočkáme i zvýšení korporátních daní, které už dlouho slibují zástupci opoziční sociální demokracie.

Jan Němec

Hitparáda nejblbějších daní

34,4 %
Takový podíl na HDP představuje průměrná daňová kvóta zemí OECD.

Vlády se zaštiťují bojem za zdravější populaci, žádná studie ale dopady daně z tučných jídel na zdraví lidí nepotvrdila.

50 korun
Tolik v přepočtu platí Dánové daň na kilo tuku obsaženého v tučném jídle.

Spisovatelka Astrid Lindgrenová zjistila, že má na daních zaplatit 102 procent svých příjmů.

Zvyšování daní často naráží na odpor veřejnosti. Na snímku Svaz českých knihkupců a nakladatelů protestuje proti zvýšení DPH na knihy. Foto: ČTK, ilustrace: Filip Černý